Hrob Serge Gainsbourga na slavném pařížském hřbitově Montparnasse patří k nejnavštěvovanějším. „Enfant terrible“ francouzského šansonu dodnes budí pozornost. Jeho osobnost v sobě zahrnovala bouřliváka, provokatéra, milence plného vášně, ale především skladatele, textaře, zpěváka a filmaře.
Narodil se 2. dubna 1928 v Paříži v židovské rodině ruských přistěhovalců jako Lucien Ginsburg. Zprvu snil o kariéře malíře, a to zejména díky přičinění svého otce, který jej od dětství uváděl do světa výtvarného umění i hudby. Gainsbourg nakonec zvolil druhý z nich, ačkoli jeho cesta k úspěchu byla lemována trny. Už proto, že se sám považoval za ošklivého a svůj obraz v zrcadle doslova nenáviděl. Nakonec si však vytvořil image prokletého básníka a provokatéra. „Obrátil jsem vestu, když jsem zjistil, že je podšitá norkem“, prohlásil jednou v nadsázce.
Jako dítě neunikl těžkému času druhé světové války. Pro něj o to těžšímu, že byl žid. Nevyhnul se žluté, „šerifské“ hvězdě, jak později výsměšně glosoval. „Narodil jsem se pod dobrou hvězdou... žlutou“, říkal.
Svou dráhu rebela Gainsbourg zahájil v raném mládí, kdy opustil Condorcetovo lyceum krátce před maturitou. Zapsal se ke studiu výtvarných umění (Beaux-Arts), ale i zde se nechá odradit - náročnou matematikou - a opět odchází. Potkává zde však Elisabeth Levitsky, dceru ruských aristokratů, která se zná a potkává se surrealisty. Stane se jeho přítelkyní a později, 3. listopadu 1951, i manželkou.
V roce 1948 Lucien vykonává vojenskou službu v Courbevoie, kde je opakovaně posílán do „díry“ pro nepřizpůsobivost. Zde také startuje nikdy nekončící období milovníka alkoholu. A zároveň prohlubuje klavírní umění.
Až do svých třiceti let se Gainsbourg živí krátkodobými pracemi. Vydělává si jako učitel kresby a zpěvu. Jeho hlavní doménou je však malování. Byl by se rád stal výtvarným géniem podobně jako Francis Bacon nebo Fernand Léger, jejichž byl žákem. Avšak necítí se nadán. Bohému proto velmi rychle opouští a stává se barovým zpěvákem. Francis Claude jej angažuje coby kabaretního pianistu, na kytaru doprovází zpěvačku Michèle Arnaud. Francis s Michèle také zcela náhodou s ohromením objevují Sergovy vlastní skladby a přičiní se o to, aby se Serge vůbec poprvé publiku představil se svým vlastním repertoárem. Přicházejí první úspěchy. A následují další skladby, hudební revue, ale také nespoutaná pouť ženskými náručemi, což Serge vzdaluje od jeho ženy Elisabethy. Rozvádí se s ní šest let po svatbě, v říjnu 1957.
První Gainsbourgovo album nese název "Du chant à la une". Sice jej katapultuje, nicméně komerčně jde o propadák. Všimne si ho Marcel Aymé, který prohlásí, že Sergovy písně „jsou bezcitné jako úřední prohlášení“. Jeho učitel Boris Vian, dříve než v roce 1959 zemře, jej srovnává ke Cole Porterovi.
Ani ve věku dvaatřiceti Gainsbourg nenachází pravé uspokojení. Vystupuje v úvodu koncertů Jacquese Brela a Juliette Gréco, avšak publikum jej odmítá a kruté kritiky se vysmívají jeho velkým uším a "prominentnímu" nosu. Potkává ovšem Elek Bacsik a Michela Gaudryho a žádá je o spolupráci. Vzniká jazzové album "Gainsbourg Confidentiel" (Gainsbourg důvěrný), ale ani to se nedočká úspěchu – prodá se jej jen 1500 exemplářů. Následující album, "Gainsbourg Percussions" (Gainsbourgovy perkuse), je inspirováno africkými rytmy a i ono zůstává vzdáleno stylové vlně „yéyé“, která později Gainsbourgovi přinese štěstí. Dále píše pro Juliette Gréco (Accordéon, La Javanaise) a Petulu Clark (La Gadoue). První ovoce slávy sklízí se zpěvačkami Françoise Hardy (Comment te dire adieu?) a France Gall, díky nimž se mu podaří získat mladé publikum.
V roce 1967 píše šanson "Písek a voják " (Le Sable et le Soldat), na podporu izraelské armády Tsahal během Šestidenní války. Ve stejném roce rovněž prožívá žhavě-vášnivý románek s Brigitte Bardot, které dedikuje píseň "Initials B.B.", poté, co jí napíše několik symbolických textů: "Harley Davidson", "Bonnie and Clyde", "Je t´aime... moi non plus". Poslední z nich nahrají společně, se symfonickým orchestrem. Populární se však melodie nabitá erotikou stane až díky Jane Birkin. (Originální verze, kterou Gainsbourg na žádost Bardot pečlivě střeží, spatří světlo světa až v roce 1986 a stane se také hitem).
Během natáčení filmu "Slogan" roku 1968 potkává Jane Birkin, pro niž se znovu stává textařem a skladatelem. Písně „Je t´aime... moi non plus“ a „69 Année érotique" (Erotický rok 69) zaznamenávají obrovský úspěch a překračují hranice Francie. V následujících deseti letech se pár stává miláčkem médií.
V sedmdesátých letech, na vrcholu své kariéry, Gainsbourg vydává čtyři alba: "Příběh Melody Nelson" (Histoire de Melody Nelson, 1971), "Viděno zvenčí " (Vu de l´extérieur, 1973), "Rock around the bunker" (1975) a "Muž se zelnou hlavou" (L´Homme a tete de chou, 1976). V roce 1973 Serge postihne srdeční příhoda. Ten však reaguje po svém: záležitost reklamně využije a z nemocničního lůžka vzkazuje, že hodlá vzdorovat zvýšenou konzumací alkoholu a cigaret. A skutečně nadále pije a kouří, věren obrazu, kterým se doposud stal.
V roce 1976 se poprvé sám pouští do realizace filmu. Natočí "Je t´aime moi non plus". Film si okamžitě vyslouží ohnivé přijetí, a to díky scénáři, který se odvážně dotýká dosavadních tabu – homosexuality a erotiky. Později uvede na plátno další tři snímky, všechny s provokativním námětem. Ať už je jím incest ("Charlotte for Ever", 1986), exhibiconismus ("Stan the Flasher") nebo homosexualita.
V roce 1978 Gainsbourg šokuje nahrávkou francouzské státní hymny, "La Marseillaise!, ve stylu reggae.
Rok 1980 se nese ve znamení pitek a flámování v nočních klubech, ale také tělesného chátrání. Z Gainsbourga se stává čím dál více „Gainsbarre“. Svá televizní vystoupení odbývá povětšinou v alkoholickém opojení. Kuje tak legendu prokletého básníka, věčně zarostlého a opilého, který si vysluhuje napůl obdiv a napůl pohrdání. V září 1980 jej po deseti letech opouští Jane Birkin, která mu dala dceru Charlotte. Jane po Gainsbourgově smrti v jednom televizním rozhovoru přiznává, že „velmi milovala Gainsbourga, ale měla strach z Gainsbarra“.
Gainsbourg ještě stihne napsat album ve stylu reggae. Potkává rovněž novou múzu v osobě Bambou, vlastním jménem Caroline Paulus. I pro ni píše, ale také s ní zplodí poslední dítě, Luciena, „Lulu“.
Serge Gainsbourg umírá 2. března 1991, následkem páté srdeční příhody. Na jeho poslední cestě jej doprovázejí Catherine Deneuve, Isabelle Adjani, Francoise Hardy, Johnny Hallyday, ale také kuchaři a číšníci restaurantu L´Espérance (Naděje), kde strávil poslední dny svého života. Je pohřben spolu se svými rodiči na hřbitově Montparnasse, kde jeho hrob patří k jedněm z nejnavštěvovanějších (spolu s náhrobkem Jean-Paul Sartra – Simone Beauvoir a Charlese Baudelaira).
(Připraveno ve spolupráci s Wikipedia)