Nevím, jak vy, ale já při svých prázdninových i jiných cestovatelských výpravách docela ráda sním. Pokud je mým cílem hrad, zámek či palác, s obzvláštní oblibou se proměňuji v kněžnu, princeznu, vévodkyni nebo alespoň v královu milenku, abych si v této roli, a tedy s o to větší autenticitou, mohla vychutnat nádheru skvostných interiérů.
Je jen na vás, jestli si podobnou hru chcete zahrát také či nikoli. V každém případě vás zvu do jednoho z takových paláců. Jeho majitelkou byla svého času i proslulá Madame de Pompadour, ale dnes slouží už výhradně "jen" jako sídlo francouzských prezidentů. Jedná se o Elysejský palác, který hned po svém vybudování v první polovině 18. století získal titul "jeden z nejkrásnějších domů potěšení v okolí Paříže". Webové stránky Paláce d'Elysée nabízejí i úchvatnou virtuální prohlídku jeho prostor. Stačí jen klikat na místa, která se nabízejí.
A pokud vás zajímá i trocha historie této jedinečné budovy, čtěte dále.
Dějiny Elysejského paláce
Vybudoval jej v letech 1718 - 1722 architekt Claude Mollet pro hraběte d´Evreux, na území dnešní čtvrti Saint-Honoré, která však původně byla jen planinou pokrytou pastvinami, zelinářskými záhony a několika domy s doškovou střechou. Již roku 1742 však Pignol de la Force oceňuje novou čtvrť jako jednu z nejkrásnějších v Paříži.
Elysejský palác dodnes slouží jako jedna z nejlepších ukázek klasicistní architektury. Už v době svého dokončení sestával z mnoha komnat (Grand Appartement, Appartement de Parade, Appartement de Bains), a salonů (Grand Salon), doplněných majestátním nádvořím (Cour d´Honneur), ale také zahradami s kaštanovými alejemi a besídkami. Když v roce 1753 hrabě d´Evreux umírá, zanechává po sobě sídlo obdivované mnoha současníky. Podle Blondela jde o „nejkrásnější dům potěšení v okolí Paříže“.
Palác poté koupila Jeanne-Antoinette Poisson, markýza de Pompadour toužící získat v Paříži svůj dům. Úpravami pověřila svého oblíbeného architekta Lassurance. Do zahrady přibylo sloupořadí, besídky, vodopády, bludiště a zlacená jeskyně. Po své smrti markýza sídlo odkázala králi Ludvíkovi XV.
Ten je zprvu dal k užívání zvláštním velvyslancům pobývajícím v Paříži. Rozhodnutím ze 14. srpna 1765 však Ludvík XV. vyhradil budovu k prezentaci pláten zobrazujících francouzské přístavy (Ports de France). Král tyto obrazy objednal u Josepha Verneta pro „zajímavé osoby a milovníky umění“.
V roce 1773 byl palác d´Evreux prodán finančníkovi Nicolasi Beaujonovi. Ten jej vlastnil až do srpna 1786, kdy jej přenechal Ludvíku XVI. I Beaujon sídlo výrazně proměnil. Přestavbami byl pověřen zejména architekt Etienne-Louis Boullée. Kromě mnoha úprav vnitřního vybavení byla též zcela proměněna a přebudována zahrada, a to v anglickém stylu – s terasami, lesíky, křívolakými alejemi a říčkami ústícími do malého jezírka. Tyto úpravy položily základ současnému Parku.
Ludvík XVI., stejně jako jeho děda, sídlo vyhradil pro ubytování zvláštních velvyslanců v Paříži. V roce 1787 jej pak prodal své sestřenici, vévodkyni de Bourbon. Palác se tak přejmenoval, dle své majitelky, na „Bourbonský palác“ (Hôtel de Bourbon).
Vévodkyně byla v roce 1793 zadržena a během revoluce budova sloužila několika účelům. V roce 1794 zde sídlila Komise pro vydávání zákonů a Tiskárna bulletinu zákonů; několik měsíců poté se objekt stal národním depozitářem nábytku zabaveného emigrantům nebo odsouzeným.
R. 1795 se vévodkyni de Bourbon dostalo svobody, a tak se v lednu 1797 mohla do svého pařížského sídla vrátit. Na podporu svých zájmů pronajala přízemí paláce velkoobchodníkovi jménem d´Hovyn a dala mu oprávnění pořádat zde, v salonech a v zahradě, lidové bály. Právě v této době byl palác přejmenován na Elysejský – v odkazu na blízkou promenádu.
Když vévodkyně de Bourbon uprchla do španělského exilu, prodala palác v dražbě a d´Hovynové se stali jeho kupci. Některé jeho části byly pronajaty jako byty. Tak zde našli domov i hrabě a hraběnka Léon de Vigny a jejich čtvrtý syn, Alfred. V roce 1805 však dcera d´Hovynů musela sídlo prodat, neboť móda slavností a bálů pominula a jí nezbylo než splatit dluhy.
Nabyvatelem objektu se stal Joaquim Murat, francouzský maršál, panovník císařství. Murat usiloval o navrácení původního lesku někdejšímu sídlu d´Evreux a svěřil proto obnovu prostor a jejich vybavení budoucímu tvůrci chrámu de la Madeleine, Barthélémymu Vignonovi a Barthélémymu Thibaultovi.
Poté, co byl Murat v roce 1808 jmenován králem Neapole, postoupil celek svých francouzských nemovitostí císaři Napoleonovi. Elysejský palác tak získal jméno d´Elysée-Napoléon. Od této doby se jeho historie váže s dějinami Francie.
Císař zde sídlil od 1. března 1809 až do svého odjezdu na rakouský venkov. Poté, co objekt přenechal po rozvodu své bývalé ženě Josefíně, znovu jej získal zpět v roce 1812. Palác se tak stal svědkem posledních hodin císařství. Svou abdikaci Napoleon podepsal ve stříbrném pokoji.
Elysejský palác se pak stal sídlem cara Alexandra, během obsazení Paříže spojenci a poté, v listopadu 1815, byl dán k dispozici knížeti de Wellington.
V roce 1816 přešel palác definitivně do vlastnictví Koruny a Ludvík XVIII. jej přidělil svému synovci, knížeti de Berry, u příležitosti jeho svatby s Marie-Caroline de Bourbon-Sicile.
V roce 1820 se vlastníkem paláce stal Louis-Philippe a začal sloužit jako rezidence zahraničních návštěvníků Francie pobývajících v Paříži.
Nato, během prozatímní vlády II. republiky palác převzal jméno „Národní Elysejský“ (d´Elysée-National) a zahrady byly otevřeny veřejnosti. 12. prosince 1848 přisoudilo Národní shromáždění Národní elysejský palác účelům rezidence prezidenta republiky.
20. prosince 1848 se zde usídlil princ-prezident Ludvík Napoleon III. Ten rozhodl o kompletní renovaci paláce. Svěřil ji architektu Joseph-Eugène Lacroixovi. Současná struktura objektu pochází z velké části právě z této doby.
Renovační práce byly dokončeny r. 1867, u příležitosti Světové výstavy, kdy Elysejský palác přivítal evropské panovníky: cara Alexandra II., tureckého sultána Abdula-Azzize a rakouského císaře Františka Josefa.
Po pádu císařství byl palác znovu přejmenován na Národní Elysejský. Během Komuny nezaznamenal žádné škody. Pobýval zde i Thiers, šéf výkonné moci jmenovaný v únoru 1871 a od srpna téhož roku prezident republiky; po něm se zde v září 1874 usadil jeho následovník maršál Mac Mahon, který byl zvolen v květnu 1873.
Elysejský palác je od této doby oficiální rezidencí všech prezidentů Francouzské republiky.
Během III. republiky nedozná prezidentský palác výraznějších architektonických proměn. Ovšem stále se modernizuje. Je zaveden telefon, elektřina, ústřední vytápění a veškeré „moderní vybavení“. Pouze rozmístění jednostlivých místností a jejich vybavení se proměňují v souladu s potřebami a nároky dalších uživatelů.
Od 13. června 1940 do r. 1946 byl palác uzavřen a účelům prezidentského úřadu začal sloužit opět s Vincentem Auriolem.
V. republika zachovává palác jako prezidentské sídlo. Rozmístění pokojů je podstatně proměněno – v souladu s novými nároky prezidentského úřadu.
Svůj původní ráz a architektonickou soudržnost si Elysejský palác uchovává navzdory četným úpravám napříč několika staletími i v posledních desetiletích, kdy Francii vládli např. Charles de Gaulle, Georges Pompidou či Francois Mitterand.
Jako rezidence hlavy státu a sídlo prezidentského úřadu se palác stal zvláštním symbolem Francouzské republiky.
Zdroj: www.elysee.fr
Chcete se vzdělávat dále? Můžete si přečíst i životopis současného prezidenta Francie Nikolase Sarkozyho.