Nakupování jídla jako vášeň

„Jdu-li k pekaři, věčně tam bývá dlouhá fronta. Všichni si chtějí koupit pečivo zrovna v tu samou dobu, což je krátce před obědem a chvíli před večeří. Bageta se musí kupovat vždy dvakrát denně, jinak už není croustillante, křehoučká a křupavá. Nikdy jindy jsem neviděla Francouze tak trpělivé! Při předávání croissantů a baget se pokaždé prohodí několik přívětivých slov. U pekaře se to naštěstí ještě drží jakž takž v mezích, nanejvýš se tu může diskutovat o tom, jak je croissant chutnější – jestli ordinaire, s margarínem, nebo au beurre, s máslem. (…)

Také v obchodě se sýry hned naproti vypadá nákup jako zasvěcení do francouzské kultury sýrů. Rozhodnout se, to tu pro mě nikdy není jednoduché (podobně se asi daří dětem v cukrárně před spoustou rozmanitých bonbonů) – koule, útvary připomínající sopky, pyramidy, válečky, srdce, sýry s popelem, plísní, kalvadosem a sušenými vinnými listy, sýry z kravího, kozího nebo ovčího mléka. Munstry z Alsaska, pikantní plísňové sýry, roquefort z Cevennenu, cantal s Auvergne, reblochon ze Savojska. Prodavač mi pokaždé odřízne kousíček nejméně ze dvou druhů sýra, abych je mohla ochutnat. Potom mi vysvětlí, které sýry je nejlépe koupit v tom kterém ročním období. „Tenhle vacherin je momentálně na chuť ještě lehce květnatý,“ vykládal mi o mazlavém sýru z Jury někdy v září, na začátku jeho sezony. Obdobně se mi daří i  v obchodě s vínem, kde také ráda ochutnávám. Jak už vím, jedno nesmí u Francouzů nikdy do domu – litrová lahev vína a lahev se šroubovacím uzávěrem, i kdyby koupě byla sebevýhodnější. V takovém případě si raději rovnou odnesou soudek.

U stánku s ovocem a zeleninou se mě prodavač u každého melounu, každé broskve či avokáda nejdřív zeptá, kdy že ho hodlám jíst. „Má to být na dnešek nebo na zítřek?“ chce vědět. Vždy musím obdivovat, jak přesně dokáže odhadnout stupeň zralosti. (…)

V každém případě se v obchodech velice dobře bavím, zvláště když si zákazníci ve frontě vyměňují nové předpisy nebo způsoby příprav různých pokrmů. (…)

Není divu, že Francouzi milují nakupování, navzdory dlouhým frontám mi to tu připadá tak uklidňující jako jóga či masáž. Čím lépe dokáže prodavač projevit nadšení pro své kousky masa, tím šťastnější je zákazník. Tak je to i se mnou,  a během zdejšího pobytu se ze mě stala téměř odbornice na potraviny. Nevím tedy pouze, co opravdu dobře chutná, ale rovněž i to, odkud výrobky pocházejí, co je nejkvalitnější a jak se všechno připravuje; zabalené nebo už předem nakrájené plátky sýra mi už dlouho nesmí přes práh.

Francouzští obchodníci se zdají být velice hrdí na své zboží a velebí jeho přednosti. Mnoho Francouzů má ještě vřelý vztah ke svému řezníkovi či obchodníkovi s vínem a mnohem raději nakupují v malém specializovaném obchůdku na rohu ulice než ve velkých obchodních domech. Myslím, že ve Francii se klade víc než v Německu důraz na původ a kvalitu potravin. Dobře se najíst není jen výsadou výkvětu společnosti. Většina Francouzů je ochotná vydat za jídlo víc peněz, než jak jsem na to zvyklá z Německa. A při tom se moc nehledí na ceny. Přísloví „Kdo šetří, má za tři“ je Francouzům naprosto cizí, nevědí, co s ním. Nezajímá je nejlevnější maso nebo zelenina, ale to nejlepší. (…)

Takovéto nákupy jdou samozřejmě do peněz. Moji němečtí přátelé se mě často ptají, jak Francouzi se svými nízkými příjmy, vyšším nájmem a vyššími cenami za jídlo vůbec vystačí s penězi. Docela snadno, vysvětluji pokaždé: „Pro ně není tak důležité úplně nové auto, dokonalé kuchyňské vybavení, koupelna a to, jestli jsou okenice čerstvě natřené nebo ne. Ani nepotřebují jet třikrát do roka někam na dovolenou do zahraničí. Místo toho jezdívají za svou rodinou a k přátelům. Za to ve všedním dni si dopřávají.“

(Tajna Kuchenbeckerová, Trapasy po francouzku  – Jak nebýt Francouzům pro smích)