Savoir vivre
Od chvíle, kdy jsem se s francouzštinou potkala vůbec poprvé, uběhlo už pěkných pár let. A vlastně si našla ona mě. To když jsem si v prváku na gymplu umanula, že se dostanu do stejné třídy jako moje kamarádka ještě z dob útlého dětství. Vedení gymnázia mělo jedinou podmínku: připojím se k frankofonní (ne k anglofonní) půlce třídy. Osud je někdy velký mág a já jsem díky té shodě náhod dnes opravdu šťastná. Jazyk Asterixe a Obelixe, ale také vášní a touhou protkaných šansonů, se pro mě stal skutečnou láskou.
Čím je vlastně kultura země na západním okraji Evropy tak úchvatná a nepřekonatelná, ptáte se? Každý pravý Francouz Vám odpoví bez zaváhání: "Francie je prostě nejkrásnější a nejsenzačnější místo k životu v celém vesmíru." A jeho slova znějí natolik přesvědčivě, že mu nemůžete nevěřit. Mě osobně si krajina galského kohouta a především její obyvatelé podmanili svou otevřeností, výřečností, ale také neopakovatelným humorem a kultivovaností. Nemohu si pomoci, ale kdykoli sem zavítám, vždycky tu mám pocit, že i "obyčejný" dělník či uklízečka jaksi prošli chodbami Sorbonny. A pokud jde o humor, zkuste jednoduše zadat heslo "blague" (vtip) např. do vyhledávače serveru YouTube. :-)
Francouzi milují svůj jazyk, v jakékoli debatě umějí brilantně žonglovat s argumenty a i z obyčejného rozhovoru na téma "kam o víkendu vyrazit na piknik" dokáží vykřesat sofistikovanou disputaci. Navíc živě používají nonverbální gesta, což jakýkoli dialog povyšuje na malý svátek. Určitá obřadnost je tu typická vlastně snad pro jakoukoli lidskou činnost. Ať jde o způsob stolování, při němž nikdy nesmí chybět sýr a dezert, či vzájemné zdravení se mezi přáteli, které se neobejde bez polibku na obě tváře. Ostatně ani pojem "francouzské milování" rozhodně nevznikl náhodou.
Jsou taky na svou zemi hrdí, což nás, zbylé Evropany, někdy trochu štve. Jenže, dáte-li si tu práci a poodhalíte pravý důvod jejich "pýchy", zjistíte, že je navýsost oprávněný. Kdo by se totiž nerad pochlubil faktem, že zvládl "umění žít"? Pověstné "savoir vivre" patří k zemi tří set druhů sýra a vynikajicích odrůd vín stejně jako k Paříži Eiffelovka nebo k Praze Karlův most. A v čem vlastně spočívá? Mireille Guilianová, autorka bestselleru Francouzky umí žít, ve své knize píše: "Před pár roky zemřela ve věku 122 let tehdy nejstarší osoba na zeměkouli. Ta žena žila na jihu Francie, v prastarém Arles, které se v Provenci považuje za velkoměsto. Její život byl bedlivě sledován odborníky, takže máme mnoho ověřených údajů: jedla tradiční pokrmy z národní francouzské a středomořské kuchyně. Dopřávala si sezonní ovoce a zeleninu, olivy, olivový olej, umírněné množství zásadně čerstvého masa (všech druhů včetně drůbežího) a ryb. (...) Každý den si s chutí dala jednu dvě sklenky místního vína, v tamním kraji téměř výhradně červeného, a vždy před jídlem jako malý aperitiv portské. (...) Jedla třikrát denně navyklým vyhovujícím tempem, které umožňovalo náležitě vychutnat každé sousto. Jejími základními dopravními prostředky byly vlastní nohy (kam mohla, chodila pěšky) a kolo (na němž jezdila do sto jedna let!). Žila v rytmu Provence, kde jsou dlouhé polední přestávky na oběd a někdy zdřímnutí a konečné termíny existují jen v nejlaxnějším smyslu." A na jiném místě spisovatelka vyjadřuje svou touhu: "Přeji si, abyste se nadšeně chopily každého ročního období, s otevřenou náručí přijímaly jeho dary, připravovaly si samé dobroty a intenzivně si vychutnávaly život. Přeji si, abyste se naučily nacházet radost ve všem, co vás obklopuje."
Nejsou snad její slova dostatečným příslibem a zároveň vábným lákadlem pro vykročení na cestu za tajemstvími kultury, tradic, zvyků, vůní, chutí a barev téhle podivuhodné země? Pro mě rozhodně. A pokud i do Vašeho srdce zapadlo semínko zvědavosti či okouzlení, určitě je nechte s něhou vyklíčit. Ráda Vám při jeho pěstování nabídnu svou společnost.
Jako sladký dezert Vám tentokrát nabízím jeden z klipů z dílny recesisty Rémiho Gaillarda. Mimochodem, razí velmi půvabné životní heslo: "Dělejme cokoli a staneme se čímkoli."
Katy Ličková