„Merde! Rok v Paříži“ - Stephen Clarke

„Stephen Clarke je britský novinář a spisovatel píšící pro francouzskou mediální skupinu v Paříži. Merde! je téměř pravdivý záznam událostí, které se mu přihodily nebo nepřihodily během jednoho roku, kdy začal žít a pracovat ve Francii.“ Tak praví anotace k sérii knih, kterou se Clarke proslavil.

S nadhledem cizince vtipně glosuje životní styl Francouzů. Jejich patriotismus, smysl pro milostná dobrodružství a v neposlední řadě jejich vášeň pro dobré jídlo a pití. Pokud stále váháte, zda se ponořit hlouběji do studia francouzské duše a jazyka, rozhodně jde o literaturu vám určenou.

Zde najdete recenzi a tady je ochutnávka z druhého dílu řady:

„Ten turista byl asi tak třicátník a měl s sebou celou výbavu, jakou anglicky mluvící návštěvník Paříže potřebuje, aby v tom nepřátelském území přečkal prodloužený víkend. Protihurikánovou větrovku, bedekr s prstem založeným na čtvrti, ve které právě je, k tomu permanentně podezřívavý výraz. Kromě toho měl kolem pasu titánskou ledvinku a pás na peníze, kam by se vešel i padák; u pásku visela lahvička s vodou, ze které čouhala dlouhá umělohmotná trubička. To aby si trubičku mohl nacpat do pusy a cucat z ní, takže nemusí za nepřátelskými liniemi zastavovat a vyndávat celou flašku, při čemž by mohl upadnout do léčky. Hadička mu pobimbávala před hrudí jako anténa na satelitním lokalizátoru. Což možná byla její druhá funkce.

Bylo asi tak půl dvanácté v pátek dopoledne. Vešel jsem do čajovny, ostražitě jsem se rozhlédl a šoural jsem se k Benoîtovi, který tam postával a snil s otevřenýma očima a s tváří přitisknutou k teplému samovaru.

Benoît se do samovaru zamiloval a rád si pohrával s jeho kohoutkem, anebo jen leštil jeho kulatý nerezový trup. Neměl jsem proti tomu nepřirozenému vztahu žádné námitky. Právě naopak – potěšilo mě, že projevuje nadšení vůbec pro něco. Jinak vždycky působil jako totální ňouma.

„Quelles sont les options végétariennes?“ zeptal se turista. Měl hutný anglický přízvuk, ale vyslovoval docela čistě. Šlo se vší pravděpodobností o jednu z frází klíčových pro záchranu života, které se nadřel ještě na druhé straně La Manche, spolu s „appelez l'ambassadeur“ a „où est mon anorak?“

Benoît ukončil předehru se samovarem a začal se věnovat téhle nové intelektuální výzvě. Ještě nikdy se ho nikdo nezeptal, co tu nabízíme pro vegetariány. Jako Francouz si ani nikdy nepředstavoval, že něco takového existuje. Ale zvládl to dobře. Ukázal mu jídelníček vyvěšený na stěně a pověděl tomu chlapovi pomalou, srozumitelnou francouzštinou, že vegetariánského je toho tam spousta – sýrové svačinky, pečené brambory: stačí si vybrat.

Turista to chvilku zvažoval.

„Mais pourquoi vous ne marquez les options végétariennes avec un signe végétarien?“ dorážel.

„Signe végétarien?“

„Oui.“ A turista prstem namaloval do vzduchu veliké zelené V.

„Ah.“ Benoît se k zákazníkovi sklonil a vysvětlil mu, že bychom se nic označit za vegetariánské neodvážili, protože to by nám zaplašilo francouzskou klientelu. Všiml si, že se dívám, a zamrkal na mě. Učil se docela rychle.

Turistu tím ale nepřesvědčil.

„Est-ce que vos pommes de terre sont végétariennes?“ chtěl vědět.

Ne, napadlo mě, to jsou masožravý erteple, ty vole. Sotva jednu nabodneš vidličkou, ukousne ti ruku až k lokti.

Samozřejmě jsem ale věděl, co tím myslí. Je vegetariánská i náplň? Ale fazole v rajské omáčce jsou fazole v rajské omáčce a hotovo. Sám přece na první pohled vidí, že v tom nejsou žádné ledvinky nebo omáčka z koňské krve.

Benoît byl ze začátku jako praštěný. Jeho logický francouzský mozek utrpěl havárii – srážku s někým, kdo se ho ptá, jestli je zelenina vegetariánská. Ještě štěstí, že ve Francii děcka na škole studují filosofii, a to až do osmnácti, takže to dokázal vyřešit pozoruhodným odskokem stranou.

„Co kdybyste si prostě dal svačinku se sýrem a rajčaty?“ navrhl.

„Est-ce que le fromage est végétarien?“ ptal se dál vegetarián.

Tentokrát Benoît div neomdlel intelektuálním vyčerpáním.

Chápal jsem ho. Vegetariánský sýr? Žádný Francouz by podobnou myšlenkovou konstrukci nerozdýchal, ani kdybyste mu nabídli každý den po zbytek života plný bazén šampaňského.

Popošel jsem blíž, že Benoîta chytím, kdyby doopravdy padal.

„Ne, to je francouzský sýr,“ ohlásil jsem anglicky. „Takže nikdy nevíte, jestli bylo syřidlo původu rostlinného, anebo živočišného. Ale jestli jste tady už snědl třeba jenom jednou sousto sýra, tak tohle je přesně stejné.“

„Hmm.“ Turista tam stál a mudroval nad tím. Že je ještě naživu, to bylo poznat jen podle toho, že jeho pitná trubička sebou mírně pocukávala.

Napadlo mě, jaká je to klika, že je poměrně brzy a za ním nečeká fronta lidí. Stačilo by další půl hodiny – a celý můj personál by se kolem něj seběhl a každý by se snažil najít to svoje kolektivní řešení problému.

V tom okamžiku jsem porozuměl francouzským číšníkům.

Běhají jako fretky, aby obsloužil dvacet stolů, a vtom je přepadne maník, jako je tenhle se svými vegetariánskými dotazy. Uspěchaný francouzský číšník by si přirozeně pomyslel, že ze všech vegetariánských nabídek se nejvíc nabízí ta strčit otravu hlavou do toalety a spláchnout.

Protože kromě toho, že zdržuje, je to od něj i svým způsobem nezdvořilé. Kuchař stráví roky na učilišti či škole, jídelníčky chystá celé měsíce, hodiny nakupuje ingredience a připravuje je, a pak si turistická rodina objedná tři omelety bez ničeho a talíř špaget. S kečupem. To je, jako kdyby Michelangelo rozvrhl celou Sixtinskou kapli, a papež tam pak přišel a utrousil pod fousy: „Hm, myslím, že to nakonec celé vymalujeme na bílo.“

„Podívejte, mluvíte velice pěkně francouzsky,“ pochválil jsem toho chlapíka, „ale je vcelku k ničemu ovládat jazyk, když jím pak říkáte věci, které oni nikdy nepochopí. Tady všichni na vegetariánství kašlou. A myslí si, že každý, kdo neskáče nadšením nad nedovařeným hovězím, je totální ignorant. Když vegetarián jede do Francie, to pro ně je, jako kdyby někdo složil slib cudnosti a pak šel bydlet do harému. Myslejí si, že máte místo mozku kapustu... a to jsem samozřejmě nemyslel jako slovní hříčku.“

Věděl jsem, že jsem si pěkně naběhl, když se k hostovi chovám, jako by byl natvrdlý, ale opravdu jsem si říkal, že ten člověk potřebuje pochopit zemi, kterou navštívil, protože jinak mu hrozí, že umře vyhladověním, jen co mu dojde železná zásoba z té objemné ledvinky.

„Ale vegetariánská jídla byste na jídelníčku vyznačit měli,“ prohlásil.

„To nemůžu. Ve Francii je to proti zákonu,“ odpověděl jsem. Zase jsem upadl do stereotypu.

„To jako vážně?“

„Ne, máte pravdu, nemyslím to vážně. Ale jestli chcete, brnknu na policii a přeptám se.“

K mému překvapení chlapí, místo aby uraženě oddusal, jen něco zabručel, otočil se zase k Benoîtovi a objednal si.

„Un toastie avec fromage, s'il vous plaît.“

„Comment?“ Benoit ještě nevybředl ze svého kómatu.

„Un toastie avec fromage, s'il vous plaît.“

No tak, chovej se jako Francouz, myslel jsem si. Stěžuj si, že se chovám jako hulvát, vřískej na mě, dokud nedosáhneš svého, nevzdávej to tak lehko.

Kdo to vlastně nazval Francouze „sýrožroutskými kapitulantskými opičáky?“ To my Britové jsme ti mírní, neslaní nemastní, vegetariánští sýrožroutští kapitulantští ratlíci.

„Oui, Monsieur.“ Benoît svižně otevřel toustovač a vložil do něj sendvič.

„Est-ce que vos jus de fruits sont organic?“ zeptal se turista – a mně se najednou chtělo jít rozmačkat pár pomerančů vlastníma rukama.

(S. Clarke, Už zase skáču přes Merde!, s. 177 - 180)